Pod pojmem rezavění si lze představit ledacos. Povětšinou však jde o výrazy spojující STÁRNUTÍ, běh ČASU, změnu barvy. ČAS je tím určujícím a spojujícím faktorem nejen při destrukci železných povrchů při hydrataci oxidem uhličitým – jak praví wikipedie, ale i při jakékoli jiné tvůrčí činnosti – jak pravím já.  Proto jsem ve svém díle do kolekce Šrotovné v sekci Artquilt zobrazila jednu konkrétní a charakteristickou věc – HODINY.

ČASU máme každý málo, přestože HODIN je všude přebytek. Proč si je tedy projednou nezkusit vytvořit po svém? Moje rezavé HODINY jsou vlastně takovým vzorníkem, kam až lze destrukci přivést a nepropadnout depresi. Lze na nich najít kousek „rezavé“ látky, která se s železem musela dlouhé HODINY kamarádit. Je na nich vidět i šepsem zapracovaný papír, který ČASEM přestal konečně vzdorovat a spřátelil se s tkaným podkladem do pevného svazku, a v neposlední řadě i komerční potištěnou látku, jež LÉTA odpočívala v přihrádce a chudák jistě netušila, jaká jí způsobím svým tiskem, trháním, prošíváním a cupováním příkoří. Své HODINY jsem šila uprostřed chladné zimy, kdy se mi nedostávalo denního ČASU a slunce na obloze jakoby neexistovalo. Teplá barva materiálu mi dala vzpomenout na barvu horkého písku, ve kterém bych mohla bosa chodit snad MĚSÍCE. Však se odlesky rudého slunce objevily i na mé práci. I když jen v omezené míře – v polovině ledna dá přece jen vyvolání VZPOMÍNKY na horkou pláž trochu zabrat.

A že HODINY nejdou? To asi ten písek uvnitř…